|Životopis |Obrazy |Texty O něm |Výstavy |Katalog |Kontakt
                         
  | 2 | 3  
 

Křenovi (Jiří Trávníček)

V září roku 1972 jsem nastoupil na VŠZ do Jihlavy. Výuka začala budovatelsky – bramborovou brigádou. Hned třetí den jsem zaspal. Nestihl jsem odjezd autobusu od školy, tzv. „ Krajzáku“ a musel jsem se vydat do Brtnice stopem. Zmeškat den brigády, tedy zemědělské práce zadarmo, takové novodobé roboty, mě ani nenapadlo, abych neměl oplétačky. Tak jsem jel stopem kamsi na křižovatku, ale dál jsem musel pěšky. Nebyl jsem na silnici sám. Předemnou šel výrazný blondýn s vizáží holyvoodského herce. Po chvilce jsem zjistil, že jdeme stejným směrem a za stejným cílem. Tak jsem poznal Honzu Křena.

Byli jsme spolužáci ve škole, která ještě nezačala. Brzy nám společná cesta začala příjemně ubíhat a já se dověděl, že je z malé vesnice Míňavy u Telče, nedostal koleje, otec je malíř, s bratry, že vyrobili kánoi z papíru. Honza byl typický vítěz okresních přeborů. Krikeťákem házel 80 nebo 90 metrů, na rybníku hrával vítězně hokej. Dal jsem mu hned indiánské jméno podle flašky, kterou jsem viděl v Tuzexu: Long John.

V jedenáct jsme došli na brambořiště. Získal jsem výhodné místo po absentujícím jézéďákovi při obsluze TEKU a potom i jako traktorista, neb jsem měl „téčko“ za střední školy.

Školní administrativa pochopila, že ač je Mysliboř vzdálena od Jihlavy pouze 35 km, nelze zní denně dojíždět. Tak John dostal koleje. Tedy postel a to přímo v sídle Vietkongu. Byli malí, nosili tmavé dětské obleky a šíleně pracovití. V té době ještě válčili. Honzovi říkali Američan a zvali ho na kuře se zelím vařené v jednom hrnci. Jejich nedělní specialitu. O tom nejmenším tvrdili, že sestřelil americké letadlo. Jednou za měsíc je jezdil kontrolovat starší asiat s ostře řezanými rysy v koženém kabátu z hovězí štípanice. Taková miniatura estébáka.

Semestr běžel se svými pravidelnými ranními rychlými pochody přes údolí jihlavské ZOO na na povinné přednášky, a občasnými návštěvami hospody na plechárně s černým stropem. Jednou na jaře mě Honza pozval do Míňavy . To už se krystalizovala jeho parta „géniú“. Jarda Kopista, Jarda Krejčí, Vlasta Mikoláš a já, trochu bokem, z jiné studijní skupiny, aby viděli jak vypadá průměr.

Jarda Kopista, zvaný Koprda, měl do Mysliboře styky přes mineralogii, jeho velký a velice kvalifikovaný koníček. Já jsem tenkrát k tomu kraji nic necítil. Vysočinu jsem znal jen z průjezdů autem na Šumavu za strýcem. Byl to pro mě kraj studených rybníků, nevhodných ke koupání, roztroušených lesíků, nevlídných zim a motorových vláčků na zmrzlých kolejích. Za lahůdku jsem povařoval nedostupné kostelecké párky. Do Míňavy jsme jeli právě přes ten Kostelec.

V Mysliboři nás vítal velký omšelý kamenný dům s mnohasetletými kamennými futry a domácí harmonie velké rodiny, kde každý znal své místo a každý plnil svoji úlohu.

Starý Honza měl na starosti vesmír, fyzikální zákony, vztah živé a neživé hmoty, záhnědy v pegmatitech, definice všeho druhu a především malování, které měl právě rozděláno uprostřed členité haly, která tvořila většinu prostoru v domě. Malování vonělo, paní Křenová se starala o útulno, výborné koláče, velké obložené chleby s domácím králičím lančmítem a vůbec vynikající voňavou kuchyni. Kouřit se mohlo jenom v klenuté dílně. Honza kroutil cigarety do dlouhé špičky a říkal, že je kouřoman.

Formáty obrazů určovaly rozměry odpadního sololitu na který olejovkami maloval. Pokud byly příliš protáhlé, nepoužitelné konce se odřezaly na pile zvané „krajska“ a spálily v kamnech. Kamna která neustále konstruoval, vylepšoval a vyráběl, byla jeho samostatným tvůrčím tématem. Domácnost fungovala na praktických eko a bio principech jako téměř bezodpadová. Většina potravin se produkovala na dvoře, v sadě a záhumenku. Slepice, králíci, kačeny, prasata. Vše se zkonzumovalo, zakonzervovalo, zavařilo. Na zahradě jedna odrůda jablek, množství černých rybízů, jako zdroj vitamínu C. Pět chlapů jako hory něco spotřebovalo.

Na kopečku v humně postavili kluci klubovnu zvanou hudební laboratoř, ač se nepamatuju, že by někdo z nich na něco hrál. Bylo to pro kamarády. Měla dveře ze staré lednice s velkou pákou. Dnes už zpráchnivěla. Na pozemku vedle ní má dnes Bohouš svoje recyklovatelné papundeklové karpatské chlívy.

Starý Honza v té době pracoval v JZD jako strojník všech závěsných a stacionárních strojů, poslední zemědělský dělník rostlinné výroby. >

 

> Dříve byl i zootechnikem a dokonce v šedesátých letech členem poradního sboru nějakého ministra zemědělství, který ho poznal při papalášské návštěvě v jejich družstvu, ale také přeborníkem v šachu na turnaji zemědělců hotelu Olympic v Praze.

Samostatnou kapitolou byla jeho sbírka minerálů nalezených a vyhrabaných jeho mozolnatýma rukama převážně v okolí při práci v polích a jeho velké vědomosti v mineralogii a geologii, konzultované na nejvyšší úrovni s profesorem Staňkem.

Je pro mě záhadou proč si nikdy neudělal řidičák na traktor.

V katastru ručně kopal a udržoval meliorace, speciálním zlepšovákem – tyčí s litinovým kolečkem, ukládal betonové roury do propustek a také experimentoval s přesouváním žulových megalitů pomocí pák a válců.

Stále tvořil. To pro něho bylo důležitější než výsledek. Teď si uvědomuji, že kromě obrazů a nábytku, ostatní jeho výrobky byly jaksi přivedeny k funkčnosti, ale zůstávaly nedokončeny, respektive zůstávala otevřená cesta k jejich stálému zdokonalování. To přivedení věcí k funkčnosti si většinou vymohla paní Křenová. Většina výrobků byla vytvořena z původních zdrojů v okolí, které Honza dokonale znal. Skácel strom, nařezal prkna, ohobloval, nechal usušit a vyrobil stůl. Podíl nakupovaných součástek byl minimální nebo nulový. Na všechny tyto činnosti měl doma stroje, které pochopitelně také sám vyrobil. Všechny byly v dílně nebo ve stodole. Zde byl sklad různých nedokončených programů a výrobků, věcí na kterých třeba ověřil nějaký princip, ale již se k němu nevrátil. Takové věci byly i na dvoře, v zahradě a různě volně v ostatních prostorách stavení. Samotné stavení obsahovalo také spoustu zlepšení, nádrží, větráků, děr, výklenků a instalací Obsahovaly často dosud nedokončenou myšlenku. Hromady různých součástek, zbytků zemědělských strojů, šrouby, plechy, kameny. I v nich byl a je obsažen jeho génius. Po Michelangelovi zbyly náčrtky, tady to bylo v reálu, i když třeba vyrobené ze starého hrnce. Tak vznikla třeba pračka na brambory, stroj na broušení pístů vstřikovacích čerpadel a mnoho dalších věcí. Bohouš o ně zakopává stále a bylo by zajímavé je sepsat a třeba i vystavit. Tento svět technické improvizace v současné hornbachové době už zcela zaniká.

Kdysi jsem chtěl seznámit svého otce se starým Honzou, ten ale říkal, že by se určitě pohádali. Dnes vím, že měl úplnou pravdu a vím i proč. Můj otec byl absolutní profesionál. Vše co dělal se nakonec vždy prodalo. Každá práce byla vedena co nejstručněji a nejrychleji. Vše směřovalo k prodejnému produktu. Zbylo mi od něho heslo: „Pracuj tak, aby práce byla hotova“.

Honza byl o proti němu absolutní amatér. Nikdy nic nebylo hotovo a nevím zda něco bylo realizováno prodejem. I jeho malířské dílo to má v sobě asi zakleto. Nikdy nic nebylo prodáno. Vzpomínám si na epizodu,. kdy, v počátku devadesátých let vystavil svůj obraz s prasaty v jedné galerii na náměstí v Telči. Nějaký Němec ho chtěl koupit za velmi slušnou částku, které se Honza lekl a prodej odmítl. Bylo po obchodu a jiná příležitost, pokud vím, se za jeho života neobjevila.

Cílem jeho práce nebyl prodejný výrobek, ale práce sama, nebo vyřešení myšlenky, která byla obrazem sdělena. Ten věčný údiv, že po složité přípravě se něco pohne, zapadne kolík, roztočí se kolečko, někdo se překvapen zamyslí. To mu působilo radost, ne tržba z úspěšně prodaného finálního výrobku. Čisté pábení, absolutní amatérismus.

Někdo by řekl dokonalé prošlapávání slepých cest určené k zapomenutí. Teď už nevíme, kterým kamenem v té podivuhodné myslibořské krajině pohnul, kterou strouhu vykopal, který strom zasadil. Jeho stopy jsou tam ale všude. Vše co dělal a o čem přemýšlel, je navíc zašifrováno na těch podivuhodných sololitech, které blednou v zaprášeném podstřeší.

Nevím, jestli je někdo ještě schopen to rozluštit. Poselství filosofa venkovského světa, uvažujícího v pojmech trvale udržitelného života, harmonie detailů i vesmírného nekonečna.

Vše co dělal se mě zdálo nepoužitelné, ale přesto se stalo základem mé životní orientace.

A asi ten pocit nemám sám.

V Brně 1.1.2014, Jiří Trávníček