|Životopis |Obrazy |Texty O něm |Výstavy |Katalog |Kontakt
                         
  1 | 2 |  
 

Mistr Jan (Jiří Sedláček)

První obrázek Mistra Jana jsem viděl v předjaří 1975 na Kohoutkových kolejích, v pokoji jeho nejstaršího syna Jana alias Johna. Právě jsem udělal zkoušku z anatomie (za 2!), a začínal se opět zajímat i o jiné věci než anatomie, histologie či embryologie. V této euforii jsem přijal pozvání Jiřího Trávníčka alias Stettkeho k návštěvě kolejí, abych se setkal s jeho kamarády; celou partičku zformoval pod hlavičku Metropolitní poetické společnosti (METPOSPOLu), nátlakové skupiny, kterou sám vymyslel.

John patřil mezi nepíšící členy, staral se o logistiku; nad peřináčem v hlavách jeho válendy visel však obraz, který mne okamžitě zaujal. Nebyl velký (cca 40x60cm); celá plocha v berlínské modři budila dojem močálu; v šerosvitu byly jasně patrny stopy nohou. S tímto velmi tmavým pozadím podivuhodně kontrastně, komplementárně ladily nejen bílé a rudé, ale i brčálově zelené skvrny; byl jsem nadšen jak kompozicí, tak i barevným řešením obrazu; obraz byl o něčem. Oslovil mne, provokoval, nutil ani ne tak k PŘEMÝŠLENÍ, jako spíš k PROCÍTĚNÍ. Možná, že jsem tam stopy bosých (dívčích) nohou viděl jenom já; obraz jsem okamžitě nazval „Sen prodavačky bot“; dodnes jsem si nezapamatoval jeho správný název. Hned se mi vybavil typický baťovský bonmot: Baťův Mladý Muž vyslán do Afriky; vzápětí posílá zoufalý telegram: Úplná katastrofa, možnosti obchodu žádné, tady doba kamenná! Skoro všichni chodí bosi! Mrťafa odvolán, dle svých schopností postaven k pásu – řezání podrážek, nebo šití svršků…Vyslán další, možná Baťova Mladá Žena; posílá telegram: Kontinent obchodu zaslíbený! Netušené možnosti! Skoro všichni tady chodí bosi! Tož tak. Co naděláš. Představoval jsem si, kam bych v těch stopách mohl dojít; možná do močálu Krále Šumavy. To bylo moje první setkání s malířem Janem Křenem.

S panem Janem Křenem jsem se potkal, jako člen METPOSPOLu, v Mysliboři, v jeho usedlosti č.p. 33, v prosinci téhož roku, v adventním čase. Neúnavný Stettke zorganizoval akci, víkendové diskuzní setkání, bombasticky nazvané KONGRES; později se ukázalo, že výroční, první v řadě. Tématem tohoto byl KÝČ.

Usedlost nedlouho předtím prošla rekonstrukcí interiéru; nyní mu dominoval společný prostor, v němž se všichni setkávali; u dveří do koupelny paní Křenová v kuchyňském koutě, odděleném příčkou od zákoutí s válendami – později to zabrala vnoučata s hračkami. Teď jsme tu seděli my a sveřepě názořili, na tabuli čmárali grafy, atakdále. No, přišli jsme (skoro) na všechno; jen jsme si ten KÝČ jaksi neutřídili; o maloměšťáckém jsme určitě mluvili, o snobském taky, o SORELE tutově, o BUDOVÁNÍ jakbysmet, ale o POLITICKÉM ne – že i my jsme byli političtí kýčaři – všichni byli proti, a všichni chodili k volbám; tomu by se asi smáli i umírající příslušníci opozice na Majdanu v Kyjevě, a mraky jiných; z toho by se fekálně znečistil i korejský (KLDR) kat. No a ten zásadní Kunderův postřeh „dvojího dojetí“ tam, ovšem, taky chyběl. Zahrnul jsem tam tehdy do KÝČE i celý disent; ta jeho exkluzívní izolace od reálu mi připomínala feťáckou partičku; Kunderovo „dvojí dojetí“ tam stopro fungovalo. Účastníci byli z tohoto mého příspěvku notně zaražení, diskuze žádná…Za zděnou příčkou, v níž byla kamna a knihovnička, sedávala maminka Mistra Jana před dveřmi do vejminku, za šicím strojem. Mistr Jan seděl na štokrdleti před botníkem, kde měl opřený kus sololitu, a maloval; přitom si všichni povídali, poslouchali rádio, četli si Vesmír.

Mistr Jan měl tvář zbrázděnou hlubokým vrásněním, podobně jako Bohuslav Reynek nebo Josef Váchal. Hned při prvním setkání prosadil tykání se všemi, ale „Mistra“ mi striktně zakázal pod pohrůžkou, že mi tak bude říkat taky; už mne měl přečtenýho…Ale v duchu ho nazývám Mistrem dosud, neboť jím byl. Už onen první večer jsem viděl v komunitním centru usedlosti další práce M. Jana, a začínalo mi být jasné, že má svůj výrazný rukopis, jakkoliv mnohotvárný. Ani na ten nejkratší okamžik existence některých částic atomového jádra mne nikdy nenapadlo, že M. J. je „naivní, naivistický“ malíř; nesedí ani „l´art brut“ Aleny Nádvorníkové (resp. Jeana Dubuffeta), neboť nejde o syrový, nepoučený, nesofistikovaný výtvarný výron, byť jakkoliv kvalitní (jako nezpracovaný drahokam, nebo kus jantaru); a už vůbec ne pro obraz(y) mamutích kvádrů, popsaných filozofickými postuláty (M. J. jen dotáhl do konce „zlatá slova, která by se hned měla tesat do šutru“), které za výtvarný artefakt nepovažuji.

Ovšem opravdový šok mne čekal nazítří, a to na obou úvratích spektra, intervalu. Moje senzualita, zjitřená zkonzumovaným chlastem (teprve až později, zřejmě s přibývajícími léty, se tento aspekt kongresů MÍRNĚ zcivilizoval) byla stěží připravena na shlédnutí celého díla Mistra Jana; tím méně na to, v jakých podmínkách je autor uchovával pro příští generace. Přešli jsme dvůr a vstoupili do průjezdu vedle stodoly, vedoucí na humna; z průjezdu jsme po strmých dřevěných schodech vylezli na půdu. Půda – jasně, prach, bordel, ptačí trus – a obrazy. Tedy, v tomto případě, hromada zaprášených rozměrných sololitových desek, naházených na sebe, přes sebe, naštěstí však vždy, alespoň, malbou dolů; moje oko z Kašparovic krávy tuto informaci předalo II. i I. signální soustavě – ale tam vytvoření smysluplného obrazového vjemu prostě vázlo. Nedokázal jsem ani za prase pochopit, proč se Mistr takto nevšímavě, až macešsky chová ke svému dílu?! Napoprvé mne naprosto uhranuly Janovy velkoplošné kompozice (Generální opravna všeho, a j. – dnes ve věži sv. Ducha); teprve později mne ohromila i jeho jinde nevídaná figurace, portréty; ještě později názor, nápad, myšlenka, které nevtíravě sákly z jeho obrazů (např. Naši předkové,…), práce s hmotou (Svalování), s prostorem…Když jsem v únoru 1992 přišel do Dačic, zajel jsem si jedné slunečné neděle do Telče; v prodejní galerii na náměstí byly dva Janovy obrazy nevelkého formátu; jeden byl variací Svalování, jakýsi růžový, masitý cvalík; na druhém nízký horizont, dole pole, nahoře nebe s bílými oblaky, na horizontu oráč s kravkou. Je, ovšem, mnohem víc Janových obrazů, které mi nejdou z hlavy. Vždy jsou to výsostné vizuální, výtvarné artefakty; vyzvou mne k „meditaci“, ponoru do vlastního podvědomí; u většiny (u všech?) z nás je to žumpa, takže není divu, že se do toho nikdo nehrne. Hlásá-li Jan na obraze něco písemně, působí to často didakticky, někdy jako moralita, ano, i (zcela) banální. Je zajímavé, že jeho psané texty (nebo písemné záznamy jeho povídání) tím naprosto netrpí.

V průběhu let jsme se vídali minimálně jednou do roka, na „kongresech“; já jsem si pravidelně „odskočil“ z čundru a strávil noc povídáním s Janem a většinou s Bohoušem nebo Jirkou, Janovými syny, kteří byli doma. Na půdě byla velmi svižně využita vestavba – místnůstka s oknem byla vybavena standartním zasunovacím regálem na obrazy nastojato, bránící poryvům větru a ptactvu nebeskému zanášet obrazy svinstvem. Postupně, pomalu jsem poznával obrovský rozsah Janova vědění a práce, kterou až dosud vykonal. Rád bych napsal, že to šlo u mne pomalu ne proto, že bych snad byl tupý, ale jak postupně přicházely informace; napsat to však nemohu, neboť jsem tupý byl (a raději nepátrám, jak jsem na tom nyní….). Jako příklad dobře poslouží až banálně pitomá historka. Při promoci jsem, jako všichni, obdržel – krom velkého a malého diplomu – i pamětní medaili v krabičce, etuji. Na aversu byl dobrý reliéf profilu J. E. Purkyněho, na obvodu nápis UNIVERSITAS PURKYNIANA BRUNENSIS; na reversu byla dvojšroubovnice DNA, známé „Y“, na obvodu nápis SCIENTIA EST POTENTIA (Vědění je moc). No, já bych to napsal spíše SCIENTIA POTENTIA EST, nebo POTENTIA SCIENTIAE (Moc vědění). Ale nešť, jda po Masarykově bulváru k náměstí Svobody a maje v kapse plaketu cítil bych se dostatečně vědecky ozbrojen k zásahu (byť třeba i jen přesnou trefou), který by mohl ovlivnit chod světa a tok dějin (viz známé mávnutí motýlího křídla na francouzském pobřeží Atlantiku, mající – možná – za následek ničivý uragán na Urale). Takto vědecky vybaven jsem se bohorovně rozvaloval na mnoha kongresech, neboť „naše téma“ se vracelo jako refrén: je krystal živý subjekt, nebo ne? Mistr Jan že ano, samozřejmě. A už je to tady zase – ta potřeba poučit o elementárních věcech, přece: zrození, život, smrt, přeměna energie, pohyb, reprodukce, reakce na vnější podněty, atakdále. Většinou se přidal i John, nebo s tím přímo začal (vzpomínáš, Johne?), který ve svém Šlechtitelském obilnářském ústavu měl (možná!) pocit, že věda nahlíží pánubohu do hrnce, pod pokličku; ano, VĚDĚNÍ bylo přítomno, ale ne na naší (každopádně ne na mé) straně.

Na jaře 1979, kdy jsem šturmoval se státnicemi, si Stettke usmyslel, že my dva uspořádáme společnou retrospektivní výstavu obrazů v klubu SSM, v parku, v Smetanových sadech ve Vyškově. Pozval jsem několik navzájem se neznajících partiček z Brna – antikvárníci, kolegové z fakulty, moje máti…V tiskárně ze mne učinili také Ing.; v mrholení jsem chodil po městě s tlustým černým fixem, a…Na vernisáž jsme si v LŠU na Smetanově nábřeží (on tu snad bydlel, či co; badatelé zjistili, že možná ano, zamlada. Neb napsal o tom prý ve svých pamětech: V celém svém životě nezažil jsem nic velikolepějšího nad ten Wischau, toto zboží biskupa olmützkýho; místní Hanáci oblibují dechovku, a když okopávají řepu cukrovou, tak couvají z pole; ale místní panny krasší jiných široko daleko jsou!…Prej panny! – No…) půjčili pianino; vezli jsme ho se Stettkem na dvoukoláku, ale ve finále jsem před klubem čekal s nákladem dost dlouho na někoho s klíčema, a s údivem konstatoval, že mé napětí mizí, že začínám slyšet ptačí zpěv, že se v mé duši rozprostírá mír jako louka, jako krajina.

Mládežnický klub byl pro výstavní účely naprosto nevhodný. Měl sálek s parketami, kam denní světlo pronikalo jen řadou okének těsně pod stropem jediné, byť jižní, stěny; u protější bylo nízké pódium, na němž jsem kdysi s bratry (oni sobě navzájem) Jurou a Pavlem zkoušel na aparátu nejlepší vyškovské kapely, později amatérské divadlo. >

 

> Po obvodu místnosti stály stolky, nad nimi lampičky v dřevěném panelu; ze zoufalství jsme obrázky navěsili pod lampičky, kde na ně bylo možno plivat, smrkat, močit, zvracet, típat o ně cigára, „dodělat“ je řasenkou, rtěnkou, průpiskou. Už vernisáž byla debakl sama o sobě; před klubem postávaly izolované, semknuté skupinky, které se navzájem nevraživě pozorovaly; po zahájení se Tonda Bezděk snažil přítomné přesvědčit k prohlídce – už jenom proto, že obrázky jsou pravé, ručně malované…Pak vstal Mistr Jan a pravil: „Já jsem jezeďák z Mysliboře, a myslím si, že…“; nedokážu už reprodukovat, jak se mu podařilo laskavě říct, že naše obrázky jsou sice „na Machu Picchu“, ale že jsme kámoši…Hudební vložku obstarali dva naši kolegové z Literárního klubu Brněnského Večerníku; profesor a jeho žák ze „Slovaňáku“ (klasického gymnázia na Slovanském náměstí v Krpoli, neboli v Kénigu), nyní již dlouho oficiálně etablovaní básníci; na piáno hrál žák vlastní skladby, stejně expresívní jako jeho tehdejší poezie; na rukách měl pletené rukavice bez konečků prstů (jako vesničtí muzikanti, hrající na funusech). Pianino mělo hluché klávesy, což umělce emocionálně jitřilo až k nepříčetnosti; sípavě drtil mezi zuby kletby, vulgarizmy, ano, i sprostá slova; při vydařených pasážích si falešně přizvukoval…K této produkci mu jeho profesor svítil baterkou, neboť, jak už řečeno, v místnosti bylo asi tolik přirozeného světla jako v konečném úseku kteréhokoliv tlustého střeva. Hned, jakmile to průběh vernisáže (bez občerstvení) dovolil, vzali všichni roha, v jeden moment byla ve dveřích až tlačenice. „Bože můj, to byla zase ostuda!“ pravila později spokojeně moje matička. „Že už si nedáš pokoj?! Vždyť TOHLE tě živit nebude!“ Opáčil jsem, že neznámý umělec musí čelit mnoha protivenstvím, někdy po celý život; viz Vincent. „Udělalo na tebe alespoň něco dojem?“ otázal jsem se posléze. „Ale ano,“ řekla máti. „Pan Křen“. A to ani nevěděla, že Mistr Jan má tu neděli, před naší vernisáží, která začínala ve Vyškově v 11:00, tuším, absolvovánu už i návštěvu syna Jirky v jihlavské nemocnici, kde ležel s poraněním oka kovovou šponou. Myslím, že tohle bude jedna z mála věcí, na které, i při nejtužší alzheimerizaci, nikdy nezapomenu…I když…u mě…gdopaqí…možná budu ve finále rád, když se nebudu fekálně znečišťovat; - ale to bych o tom musel vědět! Jak si chceš vychutnat přepych, když o něm nevíš?!

„To tě potkalo něco moc dobrýho, s tvou ženou,“ utrousil Jan jen tak mimochodem někdy po roce devadesátdva, kdy jsem se oženil s dívkou jako květ a zplodil s ní našeho syna Tomáše. Tom se narodil den po sv. Anně, týden po Janově nejmladší vnučce od nejstaršího syna Jana Lucii. Hned po naší svatbě nám Jan slíbil obraz jako svatební dar; měli jsme si ho sami vybrat. Ovšem celá záležitost se protáhla na několik let; exmanželka by neměla žádné zábrany ukázat třeba i na některý klíčový Janův obraz; ten, na který jsem si myslel já, možná není přímo klíčový pro galeristy a kunsthistoriky, ale já tušil, že pro Jana je významný, že je mu možná drahý, že ho má asi rád – patrně ze stejných důvodů, proč padl do oka mně. Nechtěl jsem se tedy zachovat jako sviňa, tak jsem se několik let upejpal, voslejchal, žinýroval – až jsem si o něj konečně řekl. Měl jsem z dřívějška několik Janových obrazů – například „Částečně otevřený dívčí zadek“ – poctivý růžolící dívčí zadek zabíral celou plochu obrazu (cca 50x40cm); na levé hýždi pak hnusná pravoúhlá rána s odchlípeným cípem kůže; v podkoží, místo žluťoučkého tuku, který tu nádheru zevnitř šprajcuje, čiročirá tma. Mé obavy byly ale asi zbytečné; Mistr Jan, jak se mi zdálo, byl moc rád, že nám udělal radost.

Když byly synkovi Tomáši skoro čtyři, prohlásil: „Už nejsem Tomášek Sedláček, už jsem velký. Teď jsem Tomáš Sedlák!“ Usoudil jsem, že chlapáka už můžeme vzít k moři, do Francie, takže od té doby jsme každý rok strávili 3 týdny u moře – s jedinou výjimkou – hned napoprvé. Ve středu, v posledním týdnu, povídám ženě: „Dneska jedeme.“ (Měli jsme odjíždět v pátek). „Proč?“ „Nevím. Ale jedeme.“ A tak se i stalo. Jezdívali jsme z (a do) Bohumína po D 1, D 5. Tentokrát jsme ale jeli jižněji, m. j. přes Žďákovský most na Orlíku. Byla tam partička bungee - jump. Zastavili jsme za mostem a vrátili se. Samozřejmě Pražáci, sraz na metru, odjezd, skok dokumentovaný na videu, oběd, návrat do Prahy; to celý za litr. Moje žena (o 17 let mladší) byla celá říčná, až jurodivá, očiska jí svítila: „Pojď, skočíme!“ Já vejšky nemusím, dokazovat si něco taky ne; ale kdyby to měla být další odpověď na otázku, co jsem vlastně za chlapáka, tak do toho jdu. (V prváku na gymplu jsem se, kvůli holce, přihlásil do parašutistického kroužku, ale naši mi to nepodepsali; jak se ukázalo, tak ani nikomu z ostatních). Povídám týpkům: „Za kolik nás necháte skočit?“ „No přece za litr!“ otočil se ke mně jeden, intonace a gesta stejná, jako když „chytrý“ Voskovec vysvětloval něco „tupému“ Werichovi. „Houhouhou, zpomal, kámo, nebo ses snad fekálně znečistil v kostele?!“ povídám už těžce rozzlobený. „Přijeli jsme a odjedeme po svých, na chutný oběd ti nereflektujeme, tak jakýpak litr, hrome?!“ „Alealeale, to od vás vůbec není hezké, pane, že takto hnusně sprostě a vulgárně mluvíte před svou půvabnou dcerkou; vždyť co z ní, s takovou výchovou, do řiti, vyroste?! Jedině běhna (běhá-li rychle), nebo coura (jestli běhá pomalu)!“ Šáhnul jsem mu po tričku a drobátko mu ho natrhl. „To je moje žena, ty slintající idiote, tohle TEBE potkat nemůže. Ty si klidně pěstuj krasomluvu s nějakou nevyužitou čůzou, až se nad tebou ustrne! Do tý doby buď tichej, skromnej a nenápadnej, když už jsi blbej; jinak neprodáš svoji pracovní sílu!“ Týpek se zklidnil, nechali jsme toho. Ukázalo se, že ten litr mysleli za nás oba; to bychom i brali, kdybychom ho měli cash; takže žádný cash-flow neproběhl. Proč jsme jeli jižní, pomalejší trasu? Abychom mohli navštívit Mistra Jana. Proč? Nevím; jen tak. Po příjezdu mi bylo rázem vše jasné; Mistru Janovi selhávalo srdce. Nechtěl prý k jinému lékaři, důvěřoval jen mně. Nevěděl, že jsem ve Francii, přivolal si mne telepaticky – to je, zaplaťpánbu, „za humny“. Naložil jsem ho do auta a odvezl do dačické nemocnice; před rokem tam skončila moje skoro tříletá mise zástupce primáře chirurgického oddělení; zavedl jsem Jana k zástupci primáře interního oddělení, s nímž jsme k sobě chovali vzájemné sympatie; já za ním chodil se známými, on mi posílal „své“ pacienty, abych je odoperoval. Ukázalo se, že ti dva se znají už z padesátých let; krátce po otevření nemocnice tam Jan s čímsi ležel na chirurgii; ti dva „mládenci“ tam po večerech hrávali šachy.

Mistr Jan byl, podle vlastních slov, nejdále v Praze, když v šedesátých letech působil jako poradce na ministerstvu zemědělství. Řekl bych, že to, co nevěděl o světě, nestálo za řeč. Po návratu z vojny jsem byl v těžké depresi ze stavu věcí. Vojnu jsem pokládal za jakéhosi koncentrovaného, izolovaného Orwella, kde se z obtloustlých panelákových mamánků stávali parchanti, schopní jakékoliv špatnosti, což měli za NORMU - a měli pravdu – tak to prostě fungovalo, tak to prostě funguje. Mistr Jan mi při jednom mém odskoku z čundru na počátku 80. let vysvětlil, že už to nebude dlouho trvat, a popsal způsob, jakým se to stane, jakým se to později stalo. Měl jsem dost času na to, abych se vymanil z demagogického paradigmatu – Sovětský svaz, pevná socialistická hráz míru proti imperialistické agresi Spojených států; měl jsem až příliš času na to, aby mi došlo, že to, co hlásám o živém subjektu krystalu je sice pravda, ale NE ÚPLNÁ! Totéž co já by zastala i lazebnice z ulice, zaškolená ve 3 dnech: 1. den: napouštění vany; 2. den: vypouštění vany; 3. den: umytí vany. Šlus, Ende, fártig. Mezitím jsem se potkal s buddhismem, a věci náhle začaly dávat smysl; ale teprve až asi dva roky před Mistrovým odchodem jsem mu přivezl knihu Jean-Claude Carriere: SÍLA BUDDHISMU. Francouzský scénárista, který se, dokonale připraven, vydal za dalajlámou do jeho exilu v indické Dharamsale a povídal si s ním. Pracoval hlavně s Luisem Bunuelem, ale i s Milošem Formanem – začátek roku 1968 spolu strávili v New Yorku, v hotelu Chelsea, v Central Parku s hippies, kteří ještě neměli žádnou identitu, FLOWER PEOPLE s drogami, volnou láskou a skvělou muzikou se stali až v létě, v Californii; ti dva původně chtěli pracovat na scénáři. Jaro (květen) prožili v Paříži na barikádách s odbory a studenty, kteří nevěděli, co chtějí (celkem přesně ale věděli, co nechtějí); léto (+srpen) v ČSSR s pozdní odborářskou rekreací Sovětské armády (+satelitů). J.-C. C. je jedním z mála západních intelektuálů, kteří pochopili, z čeho má Miloš Forman bezbřehou hrůzu: z naivního (až nablblého) koketování západních intelektuálů s levicí, s komunisty, s trockisty, s maoisty; ti narůžovělí, salonní naivové ani netušili, kam to vede, jak to končí; M. F. měl zkušenost s jediným možným modelem na naší straně „železné opony“, v jedné z „lihových demagogií“ východního bloku v období studené války: se stalinismem ve zvláště odporném českém vydání. Mistr Jan pravil: Škoda, že to přišlo tak pozdě; buddhismus si mnohem lépe rozumí s teoretickou fyzikou než katolické náboženství. (Jedním ze základních postulátů buddhistické FILOSOFIE je PRINCIP PRÁZDNOTY; materiální svět zabírá zanedbatelný zlomek prostoru; navíc je to pouze naše představa).

Sedíme v „hudebním pavilónu“ za humny, Mistr Jan, Bohouš a já. Venku zuří polovina devadesátých let. Vstupní dveře jsou masívní, s pákou, do řeznické lednice. Uvnitř jsou králikárny, nyní prázdné. Není co dělat, sedíme, zubíme se na sebe. Z náhlého popudu vlepím Bohoušovi lepanec, záhlavec (celoplošný, zahřívací, výchovný); rád bych i Mistru Janovi, ale netroufám si, samozřejmě, takže ho jen plácnu na stehno. „Tak co, hoši, vy chlapi šikovný?! Povykládejte mi, jak vás Klaus odnaučil pěstovat na Vysočině brambory!“ pravil jsem bodře vepřovým hlasem – na řepný jsem se nezmohl. Ti dva tam sedí, koukají na sebe s mírně dementními úsměvy, nevěřícně kroutí a potřásají hlavama. „No slyšels to? Je tudlencto vůbec možný? Dyť von tomu vůbec nerozumí!“ Pobaveně na mne hledí, trochu jako na hmyza; ale i když jako malíř stojím za méně než nic a vůbec nerozumím bramborám, tak i jako na kámoše; snad. Aspoň v to doufám.

Třeboň 1. března 2014, Jiří Sedláček