O Janu Křenovi (Jan Šmarda)

Jedete-li autem z Brna přes Třebíč do Telče, přijedete na samém horním okraji tohoto města k železničnímu přejezdu. Přejedete-li jej a odbočíte bezprostředně za ním v ostrém úhlu vpravo, octnete se na okresní silnici, vedoucí – jak praví ukazatel – do Sedlejova. Tato příjemná asfaltová silnička se stromořadím jabloní se vine po pahorcích Českomoravské vysočiny k severu a po 6 km jízdy Vás přivede do malé vesničky – Mysliboře. Odbočíte-li na návsi v pravém úhlu vlevo a pojedete-li – s rybníkem vpravo – podél řady bílých domovních štítů ještě asi 100 metrů, máte před sebou věžičku někdejší hasičské(požárnické) zbrojnice a vlevo – ve zmíněné řadě - fortelné, polokamenné a polozděné selské stavení č.p. 33. Zaparkujete, otevřete neuzamčená vrátka do dvora a vejdete.

Vstříc Vám zaštěká pes, zakdákají slepice a s úsměvem na tváři vykročí Jan Křen. Přesně před 9 dny čerstvý 61-ník, vysoký, statný, s nezbytnou cigaretou v prstech. Zemědělský důchodce, v němž zbylo mnoho z dítěte. Člověk, který v tomto domě a v práci na družstevních, kamenitých a kopcovitých polích Vysočiny žil svůj život jako zemědělský dělník a žije jej tam stále. Člověk, který po celý život pracoval rukama, ale který přitom nikdy nepřestal myslet hlavou: přemýšlet a mudrovat – filozofovat. Život se s ním nemazlil; musel překonat nejednu tragedii. Těžce snáší kořistnický přístup dnešního lidstva k živé přírodě, se kterou bytostně srostl.

Jeho jediným vzděláním je základní škola a jednoroční (zimní) hospodářská škola (spíše kurs) v Dačicích. Studium na reálce velmi záhy předčasně ukončil a nedosáhl tedy žádného středoškolského vzdělání: ani všeobecného ani odborného.

Přes to všechno – nebo spíše právě pro to – asi při vrozené bystrosti, všímavosti, hloubavosti a přirozené inteligenci dokázal vybudovat svůj vlastní bohatý život vnitřní. Je například vynikajícím botanikem a houbařem. Je zneuznaným vynálezcem kombajnu pro sklizeň brambor, který prý – na rozdíl od užívaných strojů – hlízy nepoškozuje a je výkonnější. Je doma v radiotechnice. Ustavičně provádí pokusy o zdokonalení výživy užitkových zvířat, naposled sušenými vodními rostlinami: Helodeou, okřehkem i fytoplanktonem. Osvojil si rozsáhlé a přesné znalosti mineralogické a ve svém stavení má plnou půdu minerálů ze své Českomoravské vrchoviny, zasvěceně určených ve spolupráci s odborníky jihlavského muzea. (Pro nezasvěcence jsou jeho sbírky ovšem krabicemi katastrofálního kamenného a většinou zaprášeného nepořádku.) Nedávno vezl do Brna zkamenělinu, kterou nalezl, a kterou předběžně pokládal za mamutí zub; a opravdu prý to cenná fosilie je.

Když mu bylo 36 let (a to bylo v roce 1959), napadlo ho poprvé nakoupit tabule sololitu, rozřezat je a začít na nich malovat. Jen tak; nikdy u nikoho malbu teoreticky ani prakticky nestudoval, nesledoval, nesnažil se nikoho napodobovat, neokoukával, „Jak se to dělá“. Nevěděl, zda to dokáže – a vlastně je dodnes přesvědčen, že to nedokáže – alespoň ne tak, jak by chtěl. A to přesto, že za oněch 25 let dodneška namaloval kolem 5OO olejů. Maluje sám pro sebe, ze své vnitřní potřeby vyrovnat se touto cestou s událostí či situací, kterou právě prožil, s problémem, který ho právě trápí, s myšlenkou, která ho právě napadla, s pocitem, který ho právě zaujal. Nikdy neuvažoval o možnosti vystavovat své obrazy v seriozní výstavní síni; nejvýš obesílá několika ukázkami kolektivní výstavky telečských amatérů, které se konají jednou ročně – v létě o pouti – v místní hospodě a trvají vždy dva dny: sobotu a neděli. Výslovně nechce, aby veřejnost jeho obrazy viděla; jednak proto, že jde o okna do jeho, jenom jeho vnitřního světa, jednak proto, že ví, že jeho díla jsou z profesionálně výtvarného hlediska velmi neumělá. A nikdo mu nevysvětlí, že jejich hodnota je někde jinde. Všechny obrazy, které namaloval, také sám vlastní a stále je skladuje – fixem vzadu očíslovány – ve svém „atelieru“ na půdě.

I mně, který ho znám dlouho, trvalo několik let, než mne po zšeřelých, strmých a úzkých dřevěných schodech, podobajících se spíše schůdkům do kurníku a také tak slepicemi poznamenaných – uvedl do svého podkrovního malířského království (jenž je – mimochodem – nutno otvírat kopnutím do dveří, jež jsou v závěsech vzpříčeny. A další dva roky trvalo, než se dal přesvědčit, aby zapůjčil své obrazy k této výstavě, ale i tak jen s podmínkou, že sám nebude muset do Brna přijet – ani na vernisáž.

A tak tu dnes není.

Ale výběr 39 olejomaleb na sololitu, pořízený Mistrem L. Ochrymčukem, nám ho názorně představuje, byť rozhodně nejde o výběr pro jeho tvorbu ani tematicky, ani názorově, ani stylově reprezentativní.

Přistupujte, prosím, k těmto obrazům s pokorou a s porozuměním vůči duši dobrého člověka, jejíž nálady, vnitřní boje a úsilí o poznání vyjadřují. Mějte na paměti, že se jimi díváte do duše prostého, pracovitého člověka, do duše široké a čisté, byť se sklonem k úsměvu, tu shovívavému, tu sarkastickému. A snažte se vcítit do reflexí a meditací, jež jsou pro tohoto člověka neodolatelným popudem k tomu, aby po celodenní práci na poli vyšplhal po dřevěných schůdcích se slepičinci nejen, aby je odmetl, ale hlavně, aby rozsvítil světlo ve svém podkroví, vytlačil barvy z tub na dřevěnou destičku, povýšenou na paletu – a chopil se štětce.

Brno, 19.9.1984, Jan Šmarda

Sbohem, pane Křene! (Jan Šmarda)

Velký pátek je každoročně dnem hlubokého smutku, protože je výročním dnem tragické smrti Ježíše Krista.

Od letoška bude pro nás Velký pátek smutný dvojnásob, protože nám vzal pana Jana Křena. Vzal nám člověka na první pohled prostého,obyčejného zemědělce; ve skutečnosti však vzácného, jedinečného.

Nedávno jsem se zamýšlel nad definicí osobnosti. Dospěl jsem k závěru, že osobností je člověk, který je nadán zvláštním kouzlem; kouzlem, kterým k sobě přitahuje všechny, kdo se mu octnou nablízku kdo ho poznají. A to magnetické kouzlo má tři stránky: mimořádný intelekt spojený s mimořádnou aktivitou, mimořádné schopnosti a vědomosti v určitém oboru a mimořádnou velikost lidskou.

Jan Křen byl osobností.

Ač zemědělství nebylo jeho cílem, bylo jeho osudem po celý život- Celý život prožil v rodné vsi, celý život hospodařil: pokud to bylo možno, na otcovském statku, pokud to nebylo možno, v družstvu. S rodnou půdou Českomoravské vysočiny srostl bytostně; a ona utvářela jeho myšlenkový svět. Vyrostl na ní v zdatného statného zemědělského pracovníka a experta; to však byla jen bazální vrstva jeho osobnosti, jež nabyla dimenzí vpravdě renesančních. Jan Křen se vrozenou zvídavostí vypracoval ve vědce – mineraloga a geologa, v malíře – autodidakta, a především v bystrého, vnímavého a svérázného filozofa; a ve všech třech oblastech se mu podařilo proniknout mezi uznanou elitu. Při tom všem to byl člověk noblesní: skromný až k nesmělosti, za všech okolností až stoicky klidný a rozvážný, altruistický, vždy připraven pomoci a z hřiven, jimiž byl obdařen, rozdávat každému. Byl čistý jako dítě a přitom chlapisky otevřený. Byl neuvěřitelně laskavý a pro šibalský úsměv neměl nikdy daleko. Vždycky mně připadalo, že zosobňuje kraj, odkud pocházel.

Všechny větve jeho košatého života zformovala Vysočina, a to oné jižní části, které se ne neprávem, s určitým respektem říká Moravská Sibiř. Prožíval s ní všechny expozice, kolize i peripetie její přírody jako její vlastní prvek. Rozuměl jí dokonale – a protože mu byl vlastní badatelský duch a protože byl přesvědčen, že pěstitelské schopnosti Vysočiny nejsou doceněny, experimentoval; a tak na své zahradě vypěstoval např. topinambury. Těžce nesl, když ho životní okolnosti přinutily spolupracovat na melioracích okolních prameništních luk. S bolestí v srdci sledoval postupující odlesňování vysočanských kopců. S bolestí, ale s respektem a pokorou k silám přírody prožíval téměř každoroční lesní kalamity, které jeho domovu přinášejí zimní živly: mráz, vítr, led a sníh…. S bolestí nesmířenou, nýbrž znásobenou bezmocí sledoval dnešní hospodaření člověka v kdysi bohatých a krásných lesích, invazi těžké mechanizace do měkkých, podmáčených půd. S bolestí vnímal postupující zraňování přírody ve všech směrech; a kladl si stále naléhavěji otázku, kam lidské zásahy do přírody spějí, zda mohou někdy dosáhnout nějakých mezí, a kde; a kdo je stanoví: člověk a jeho společnost – anebo příroda?

A jeho úvahy šly hlouběji a hlouběji: je živá příroda odlišná od neživé? V čem je rozdíl, v čem je vůbec podstata života? Byl přesvědčený, že příroda je ustrojena podle jednotného plánu, že živé se v podstatě neliší od neživého, a že i v neživém je stopa života, protože obojí je v neustálém pohybu. A přemýšlel dále: co je oním společným, jednotícím principem? A kde je jeho východisko, jeho zdroj?

Jan Křen byl prostě neúnavný, svérázný myslitel z rodu oněch hloubavých duchů, které odjakživa, dnes stále vzácněji, rodí Vysočina, Jeho vrozený výtvarný talent spolu se svěžím, opět svérázným estetickým cítěním ho vedly k tomu, aby problémy, se kterými se pral, a konflikty, které ho provokovaly, svěřil malbě a malbou řešil. Byl svůj i na tomto poli. Jeho povahy, jeho pravda, celý jeho duševní svět se promítá i do jeho obrazů – olejů na sololitu; a jedině tak je třeba jim rozumět.

V žádném případě nejde o malířství insitní, naivní; to je jen vnější zdání, dané obdobnou vyjadřovací formou a zejména okolností, že Jan Křen – jak už zmíněno – byl autodidakt. Forma blízká insitní prostě odpovídala jeho naturelu. Nechtěl své vážné, znepokojivé problémy vyjadřovat na sololitu těžkou, expresivní formou. Ostýchal se jevit se příliš vážným navenek a cítil, že se s těžkými problémy snáze vyrovná, jestliže je odlehčí – pokud to bude možné. Většinou to bylo možné, ale ne vždycky. Jak už rovněž víme, sklon k šibalskému úsměvu, ta jiskra v oku, mu byla vlastní.

A tak věřím, že mu zůstala i tam, odkud vidí svět i Vysočinu v něm, přírodu i lidi v ní v objektivních vztazích a proporcích, i s jejich perspektivou. A kde už jsou mu odpovědi na všechny jeho otázky jasné.

(prof. MUDr. Jan Šmarda DrSc)